Akordy

Hudební skladba na posluchače působí v zásadě třemi prostředky. Melodickou krásou, výrazem a harmonickým obsahem. Harmonie se projevuje souzněním tónů, které vnímáte jako neustálé pohybové napětí a uvolňování. Melodie je tvořena horizontálně a harmonie vertikálně. Někde mezi tím je práce kontrapunktická, například fugová expozice. Základem klasické harmonie je princip terciové harmonické soustavy, kdy akordy obsahující velkou tercii bývají označovány jako dur a akordy s malou tercií moll.
Moderní harmonie se ubírá vlastní cestou, která je na samostatné studium. Doporučuji pojednání A. Háby, Janáčka apod. Z pohledu moderní harmonie například může následovat za libovolným trojzvukem jakýkoli libovolný trojzvuk.

 

Jestliže pro melodický záznam je alternativou tabulatura, pak pro záznam harmonie se můžeme setkat s tzv. akordickými značkami. Na rozdíl od tabulatur spatřuji v akordických značkách mnohem hodnotnější alternativu.
Akordické značky bývají využívány pro záznam harmonie obecně, nejen pro kytaru. Jejich použití je vhodné, pokud nevyžadujete přísnou interpretaci harmonie a naopak nabízíte prostor pro hráče, aby zvolil vhodné předivo. Což je výhodou jednak amatérům, kteří by složité harmonizace nezvládli, ale také třeba pro skladatele, kteří neovládají kytaru a jejich zápis v notách by mohl být nehratelný. Než se začnu věnovat akordovým značkám, neopomenu zmínit i jiné způsoby záznamu harmonie.

 

Notopis

Zápis harmonie do not bývá obvyklý zejména v klasické hudbě, kde by akordické značky nepostihly samozřejmě ideu kompozice v dostatečné míře. Hrát ovšem podle not z listu už vyžaduje značnou zručnost a praxi.

Číslovaný bas

Uvádím spíš, aby se neřeklo. Je typický pro starou hudbu a spíše se používal pro varhanní party. Místo celého akordu je naznačen pouze základní tón a zbytek harmonie je vyjádřen číslem, podle určitých pravidel. Vyskytuje se v současnosti sporadicky. Výhodou je, že podobně jako akordické značky nechává číslovaný bas značný prostor pro fantazii a um interpreta.

Harmonický záznam

Je využíván spíše pro výukové účely. Pro tektonické rozbory skladeb apod. Vychází z klasiké harmonie, kdy tónika, tedy základní akord, bývá pojmenován T, dominanta D, subdominanta TD atd.. Osobně ho nemám rád zejména, když ve skladbě dochází k různým neobvyklostem jako vybočení z tóniny, využívání neapolských sextakordů a podobných harmonických zvláštností. Pak bývá tento zápis poměrně dost náročný na čtení. V moderní harmonii v podstatě pozbývá významu.

Akordické značky

Pokud si chcete zazpívat oblíbenou písničku, není lepšího a čitelnějšího zápisu harmonie. Také nepotřebujete notový papír, stačí nad text písně zapsat příslušné značky. Záleží pak jen na zručnosti a charakteru písně, jak s tím naložíte. Jazz by se také bez akordických značek neobešel. Vypisovat jazzovému hráči harmonii do not by jaksi popřelo samotnou filozofii jazzu, tedy improvizace a kreativita (výjimkou jsou např. jazzové skladby pro solový klavír, kdy je žádoucí, aby bylo dílo hráno přesně).

 

Akordické značky pod lupou

 

Zápis akordických značek je relativně mladý a jaksi není ustálený. Které odlišnosti vám mohou zamotat hlavu?

Moll akord

běžný zápis je např. Cmi, Dmi, ale může být jen c, d. Tedy durový akord má veká písmena, moll pak malá. Od tohoto zápisu se ustupuje, protože malá písmena nejsou tak dobře vidět.

H dur

běžné označení H. Ovšem v některých zemích bývá označen B. Důvodem je jiné chápání základní tóniny.

B dur

téměř vždy se zapisuje Bb, a to právě kvůli nejednotnému zápisu H dur.

Nejběžnější akordy s dvojím značením
C4 = C4sus
C6 = Ami7 (tedy F6 bude Dmi7 ... atd.)
C+ = C5+
Cmaj = Cmaj7

Akordy převratné
jsou akordy, které tím, že zpřeházíte pořadí tónu, vytvoříte jiný akord. Tedy jediný hmat na kytaře může být zapsán všemi ekvivalenty (pro tuto svou vlastnost bývají používány pro rychlou modulaci).
C5+ = E5+ = G#5+ (platí transponování pro všechny akordy tedy : pokud D5+ pak = F#5+ = Bb5+)
Cdim = F#dim = Adim = D#dim

Jak transponovat je popsáno v samostatném oddílu. (Tóniny a transpozice)

Enharmonické záměny
Jestli zapsat nad písničku F# nebo Gb je pro zvuk v podstatě jedno. Mělo by to teoreticky vycházet z tóniny, tedy z harmonických funkcí pro danou tóninu, nicméně pro amatérského hudebníka, který nemá vyšší ambice, to nemá význam (rozdíl v přirozeném ladění je 1:10 tónu).

 

Jaký hmat je lepší ?

Typická věc, která mi nedala spát, když jsem začínal. Hrajete někde u ohně a vidíte, že každý hráč drží to "géčko" nebo třeba A7 jinak a každý vám tvrdí, že ten jeho hmat je ten nejlepší a tamten jinej, tak to drží šumáci.
V zásadě od jisté úrovně hráč zjistí, že vše závisí od skladby a sledu akordů. Limitující je také, jestli se chystáte hrát přes všechny struny, nebo vybrnkávat. Pro pochopení uvedu 3 příklady, které mi motaly hlavu, když jsem byl elév. Sice C dur, G dur a A7.

 

C dur
Držet pozici navíc v basu G (červeně ozn.) nebo ne? Zpočátku jsem jej nechytal, pak mi zkušení radili, že bych měl. Ale pravda je trošku jiná. Odborně řečeno, ta nota navíc vytvoří obrat akordu kvartsextakord, který je dost nevhodný z mnoha důvodů, například že potřebuje rozvést a jako závěrečný akord nebude fungovat. Ale proč jej používají a prosazují? Protože pokud hrajete přes všechny struny, tak nechat volnou strunu, zbyde vám v base E, což taky potřebuje rozvést a v tomto kontextu to zní hůř. Resume? Nejlépe je nedržet G, ale naučit se drnkat tak, abyste nejspodnější strunu vůbec nehráli. Stejně se to bude nutné naučit kvůli akordu Ddur. Protože tak, jak se akord Ddur běžně zobrazuje, je vlastně špatně, protože v basu je jaksi nepatřičná nota = basové struny se nehrají.

 

 

 

G dur
Zase hmat navíc, tentokrát uvnitř akordu. Když jsem ji nedržel, dívali se na mě ti "lepší" jakože na šmudlu, že oni umí držet akord líp, protože líp znamená víc prstů v hmatu. Tak se na to podíváme. Akord Gdur to jsou noty G - H - D. V obyč hmatu zní G - H - G. V doporučovaném G - D - G. Tedy mi vyjde, že je to úplně jedno zvukově a nakonec "nejplněji" bude znít barré forma akordu! A proč tedy preferují svou? Pokud máte špatně naladěno, tak u tercie to více tahá za uši než u kvinty.

 

 

 

A7
První způsob je velmi jednoduchý a opět, když si Vás vezme do parády rádoby frajer, tak vám vysvětlí, že druhý způsob je ten nej. Popravdě, zde není snadné poradit, tak jako u předchozích dvou příkladů. Hlavní rozdíl je v tom, že ona septima, tedy citlivý tón je v prvním případě uvnitř souzvuku a v druhém je velmi výrazný, protože zní na nejvyšší struně na okraji souzvuku. Tentokrát jsem v soudu opatrný, oba hmaty mají své opodstatnění a využití. Žádný z obou hmatů není lepší nebo horší, jen se každý hodí jinam. Vyzkoušejte u písně oba a rozhodujte se podle vašich estetických záměrů.

 

 

Složité akordy

Dříve nebo později narazíte na akordy typu C9/7maj. Na trhu je celá řada knih, kde jsou tisíce akordů všech možných poloh, hmaty... Ale praktické využití je na pováženou. V první řadě se setkáte s komplikovanými zápisy tam, kde akordy psal klavírista. Ovšem vzhledem k omezenému počtu strun jsou nehratelné. Co s tím?

 

Při učení akordů postupujte takto :
1. Naučte se základní akodry (v počátku stačí ty ze základních tónin C dur, G dur, F dur)
X dur
X mi
X 7

2. Naučte se barré akordů bodu č.1

 

3. Přidejte doškálné akordy
X5+
X4sus
Xmi7
X7maj
X9

 

S těmito akordy vystačíte na většinu běžných písní. Učit se komplikovanější akordy nemá význam. Proč? U složitých akordů stačí být obeznámen s tónorodem a pak zjistíte, že když vyberete citlivé tóny a vynecháte např. kvintu, tak už z toho je jednoduchý akord, který vám nebude činit problém. Jiná věc jsou alterované akordy, ty jsou doménou jazzu a blues a je skoro zbytečné je vypisovat, protože si to stejně jazzman nakonec zahraje, jak chce. (Alterované akordy jsou např. C7/5-.)

 

Docela vhodnou novinkou, se kterou se setkáte, je označení C/D. Je tím míněno, že máte zahrát akord Cdur, ale v base musí zaznít nota D. Využívá se především, když je v písni nějaká charakteristická melodie v base. Dokonce může jít i o notu, která v daném akordu již je obsažena, čímž autor jen podtrhuje, jaký obrat akordu chce, aby byl hrán. Ovšem pokud není mezi akordy lomítko jde autorovi v tomto případě o to aby váš výsledný akord obsahoval tóny obou akordů. Tím vznikne minimálně šestizvuk, což je docela problém. Přesto je čitelnějí Akord C/D než C11+/9/add7/6. Mimochodem mnohdy ony citlivé tóny hraje jiný melodický nástroj, tedy můžete s klidným srdcem zvolit snadnější akord.

 

 

Copyright ©2007 Jaroslav Netušil