Vraťme se tedy k předpokladu, že jsme takoví heretici, že od úmyslu zahrát na kytaru skladby období renesance - baroka neustoupíme. První problém už máme při revizi notopisu. Pokud jsme se rozhodli hrát skladbu, která nebyla určena nějakému příbuznému nástroji (loutna, mandolína..) máme práci navíc, tedy upravit notopis pro kytaru, včetně mnohdy nutné transpozice. Znalosti, které na takovou práci potřebujete, jsou značné.
Častěji se setkáte s tím, že noty jsou zapsány pro loutnu nebo již v kytarové úpravě. Začneme od kytary, někdo doporučuje hrát loutnové skladby s kapodastrem ve 3. poloze, tím se sice přiblížíte menzuře loutny, ale podle mě to není podstatné. Mě osobně to vadí, protože se změní návyky, struny nad daným pražcem jsou níž a výsledný efekt za to nestojí. Více pozornosti věnujte technice, loutnisté hrají bez nehtů a mnohem častěji využívají pro vyhrávání melodie palec. Tedy doporučuji nehty co nejkratší, aby zvuk byl měkký a v melodii využívat palec pro hraní těžkých dob.
Ozdoby. Jsou pro starou hudbu solí i kořením. Někdy bývají naznačeny již autorem úpravy. Pokud máte hlubší zájem o hudbu minulosti, neobejdete se bez podrobného studia ornamentiky. Liší se nejen obdobím a zemí původu skladby, ale také charakterem. V každém případě zdobení nesmí rušit celkový estetický dojem, hlavní melodie nesmíte utopit v obalech a nátrylech. Je to velmi svůdné a často se této chyby dopouštějí brilantní technici, kteří v skladbě postrádají dostatek prostoru k prezentaci svých technických možností. Ve výsledku to pak vypadá jak ten dort, co pekli pejsek s kočičkou, jsou v něm samý dobrý věci, ale je vám z toho špatně.
Arpegio. Tedy rozklad akordu. Tato jednoduchá ozdoba harmonie zní velmi libozvučně a je charakteristická pro starou hudbu. Přesto s ní šetřete, střídmost je zde na místě. Více dbejte, aby Vaše hra působila plynule, přechody nechte přeznívat přes sebe. Přeznívání se do not nevypisovalo, bylo považováno za automatické.
Frázování, snad vůbec nejtěžší záležitost. V mnohdy složitém kontrapunktickém předivu je velmi nesnadné vhodně frázovat. Nejlépe je vzít si noty, poslouchat z nahrávky nejlepší profesionály a všímat si, jak dělí fráze a kdy používají agogiku, aby udrželi melodii "v tahu".
Nebojte se tedy zahrát si skladbu třeba J.S. Bacha. Pokud ovšem máte ambice hrát před porotou nebo fundovaným publikem, počítejte, že se sotva všem zavděčíte. Je zde totiž takový nešvar, módní škraloup, kdy skladbu nahraje nějaká světová osobnost, posluchač ji naposlouchá a pokud se Vaše interpretace liší, hrajete to špatně. (jn)

Výkony dětí byli velmi nadprůměrné, intonace i rytmus na vysoké úrovni. To by mohlo být chvályhodné, kdyby nebyla cítit sterilita a naprostá nezúčastněnost. V čem je problém ? Důvodů je hned několik. Studiový přístup k nahrávání. Obecně nahrávky ve studiu trpí principem nahrávání po stopách, ovšem profesionál, který je na práci ve studiu navyklý dokáže, alespoň v přiměřené míře této fakt zastřít. Děti by měli nahrávat skladby živě, dohromady s doprovodem.
Zmínil jsem doprovod, ano zde je další kámen úrazu. Všechno dnes stojí peníze a muzikanti také. Měl jsem možnost slyšet desítky CD z poslední doby a většina vypadala tak, že doprovod byl elektronicky nahrán jedním člověkem. Rytmus hlídala elektronika, naprosto strojová přesnost, žádná agogika, žádné výrazové prostředky, dynamika. Jedním slovem, hnus. Zpívat na takový základ kvalifikuji jako psychické týrání dětí. Učitelé by měli vést děti k tvořivosti, dám jim volný prostor k realizaci. Toto je znásilňování zmíněných principů. Celkový výsledek podle toho vypadá. Pouze v jednom případě byl doprovodem reálně hraný klavír, žádný keyboard. Díky, alespoň za piáno, přesto by dlouhohrající deska snesla bohatší a rozmanitější doprovod. (smyčce, dechy…)
Dětem tleskám a současně s nimi soucítím, čím musejí procházet. Měli by nahrávat ve vhodném akustickém sále, za doprovodu živé hudby. Místo toho, je naženou do nahrávacího studia, kde nahrávají do stopáže za doprovodu suchého, elektronického podkladu. Kdyby alespoň výsledek za něco stál. Raději si poslechnu vánoční vystoupení děti v ZUŠ. Uslyším sice celou řadu drobných i velkých chyb, ale autenticita a radost z hudby tyto nedostatky zdaleka předčí.
Přesto se nevzdávám a hledám dále, pevně přesvědčen, že se najde mecenáš, který podpoří kvalitu a nebude se řídit pouze marketingovým zhodnocením investic. Umění by si mělo zachovat určitou důstojnost, šetřit na tradiční české písničce a na našich nejmenších posluchačích mi přijde zvrácené.