Kytara od povijanu přes pubertu k současnosti

Kytara, dnes asi nejrozšířenější instrument západní kultury. Známe klasickou "španělku", Havajskou kytaru, gibsonku, elektrofonickou kytaru a řadu jiných modifikací. Ale co víme o jejím původu ? Vezmeme to z gruntu.
Jsme 4000 let před našim letopočtem v Mezopotámii a naše cesta začíná vznikem loutny (alespoň dokud nám archeologové nepodstrčí nějaký objev, kterým vše dosud platné zdevalvují). Loutna byla hojně používaná v Indii, Číně, Egyptě. Oblíbili si ji Babyloňané, Asyřané, Řekové i Římani. Z počátku měla je 1-4 struny bez pražců, dlouhý krk a hrávalo se ponejvíce dřevěným plektrem. Pro loutnu je charakteristický klenutý korpus bez lubů z 7-33 lamel. Do Evropy se dostala přes jižní státy, kam se dostala z Arábie někdy v období raného středověku. Variabilitou, počtem strun, tvarem a laděním by jí kytara nemohla být soupeřem. V Evropě se dost používal jako trsátko brk. Hrát prsty bylo teologicky nepřípustné. Plynulý přechod tvarů od loutny ke kytaře mi není znám, přesto považuji jako mezičlánek vihuelu. Vihuela již měla korpus velmi příbuzný kytaře, nicméně struny a ladění bylo loutnové.

Jsme tedy ve Španělsku a je 13. století. V ruce svíráme dva nástroje guitarra moresca a vihuela de mano. Můžeme jim říkat třeba děda a bábi kytary. Kytara prožívá své dětství v poklidu bez nějaké výrazné popularity. "Prvorozený synek" loutna ovládla období vrcholné gotiky až pozdního baroka zcela nekompromisně. Pro loutnu napsal i několik krásných děl J.S.Bach.
Loutna měla i duchovní symboliku a byla často zobrazována jako nástroj andělský. Touláme se Evropou, píše se něco jako rok 1580. Kytara si vede svůj tichý život kdesi ve Španělsku a v podobě orpharionu a vihuely se toulá po Evropě. Zato loutna je nejrozšířenější domácí doprovodný nástroj. Vzniká řada krásných skladeb určených pro loutnu. Ať již tanečních nebo k poslechu. Loutnistům už přestává stačit 6 sborových strun a ani rozsah nevyhovuje. Vznikají teorby, které mývají třebas i 64 strun a délka nástroje předčí statného chasníka. Rozmanitý kontrapunkt a kaskáda ozdob, to je loutna v období baroka. Prostému vesničanovi je taková hudba nedostupná svojí technikou a nástroj svojí cenou.

No nic, jdeme dál, medle jsme v 18. století. Je čas reforem a tak tedy zreformujeme loutnu. Klenutý korpus nic moc, pořád se s tím jeden pere. Strun to má taky nějak mnoho. Kytara: "nástuuup". Její popularita prudce stoupá. Skladby pro kytaru píší i velikáni Franz Schubert, Niccolo Paganini, Carl Maria von Weber a další. V století následujícím nabírá dech a trochu stagnuje, aby definitivně zasáhla západní kulturu ve století 20. Kdopak to k nám kráčí?
Sám pan André Segovia, španělský virtuoz. Tak to pak už musíme být téměř v současnosti. Právě Segovia bývá spojován s mohutným nástupem kytary na poli koncertním. Mezitím se stává kytara populární mezi mládeží. Trampové na svoje "sladké dřevo" nedají dopustit, ačkoli to, jak se o svou kytaru mnohdy starají, tomu nenapovídá.

Současnost si již přizpůsobila nástroj podle typu produkce. Zatímco klasická díla okupuje španělka, jazz a blues má svou gibsonku. To rock a bigbít zapojili kytaru do elektriky a přišli na to, že vlastně ani žádnou rezonanční desku nepotřebují. V country dokonce přežívá havajka. Ovšem jsme v době, kdy je vše dovoleno. Hrát lidové písně ze Sušilových sbírek na elektrickou kytaru? Nemyslitelné, pane Sušile? Omyl, jsme v 21. století. Můžeme všechno. A co tedy akustická kytara ? Žije se jí dobře, protíná většinu žánrů, poptávka u posluchačů spíše narůstá. Přesto si myslím, že jí nejvíce sluší, když její tón ponecháme čistý a při snímání zvuku upřednostníme mikrofon před snímači. K čemu používat jakostní rezonanční dřevo výjimečných kvalit, pokud ve finále protáhneme zvuk ekvalizéry...

Zleva: renesanční loutna - barokní kytara - barokní vihuela - kytara období klasicismu