Improvizace je široké téma, které by pro hudebního badatele mohlo být
vděčné celoživotní dílo. Jsou v podstatě dva extrémy, jak k improvizaci
přistoupit. Jedna je cesta teoretika, který než si dovolí zahrát tón
navíc, který není předepsán, tak studuje zákonitosti proč, co, kde, jak
zahrát a čím se tento postup řídí, vliv harmonie, doby, kdy skladba
vznikla...
Pravým opakem a zároveň typickým příkladem je dítě, prosté znalostí
harmonií a hudební nauky, nemá zábrany téma prosté dětské písně obohatit
podle sebe. Když sáhne vedle, zkusí jinou cestu.
Úplně největší duševní chudáci jsou profesionálové, kteří se prostě
bojí improvizovat. Stávají se z nich jen výkonné přehrávače partitur.
Paradoxně v minulosti nikdy nebyl přístup k hudbě tak pedantský jako nyní.
Naopak největší skladatelé své doby ve svých kompozicích nechávali
dostatek prostoru pro fantazii a improvizaci hudebníka.
Toto nepochopení odkazu minulosti je patrno na každém kroku. Je zažitý
názor, že improvizace je určená pro zkušené výkonné umělce. Což to platí,
pokud máte improvizovat třeba "ve stylu vrcholného baroka". Ale variace na téma
nějaké lidové písničky zvládne kdokoli, koho nebaví jen přehrávat...
Pro další výklad je nutné věnovat se každému oboru zvlášt. Rozdělení je
chronologické a typové. Zcela ignoruji hudbu mimoevropského charakteru,
ta bývá ovšem interpretována na kytaru zřídka.
Je spíše doménou loutnistů. Pro improvizaci středověku je vhodné naposlouchat dochované skladby. Improvizujte v rámci dané tóniny, vybočení byla velmi výjimečná a měla striktní pravidla. Nejvíce v závěrech skladeb a při obcházení tzv. ďábelského tónu. Typickým vybočením byla tzv. dórská sexta. Nutnost je orientovat se v církevních tóninách, kdy pro dur charakter byl asi nejpoužívanější jonský, lydický a mixolydický modus, pro moll pak aolský a dorský. Improvizace by neměla obsahovat velké skoky a rytmus by měl zachovat charakter skladby.
Z hlediska tónin jde o přechod od cíkevních modů k dur/moll tóninám jak je vnímáme v současnosti. Teoretici rozdělili období podle generací holandských skladatelů. Obecně čím mladší generace, tím komplikovanější hudba. Proto při improvizaci renesanční hudby budete muset být poměrně dobře obeznámeni s celou řadou pravidel a zohlednit nejen charakter skladby (taneční, liturgická...), ale také místo a čas kdy dílo vzniklo. Vybočení z tónin a harmonií má striktní zákonitosti. Doporučuji studium knihy od J. Hůly "Nauka o kontrapunktu", první část. Jinou cestou je absolvování některých z řady soustředění zájemců o tuto hudbu.
Je přímo stvořené pro improvizace. Také skladatelé období baroka s improvizací počítali a nechávali značný prostor pro interpreta, (typickou výjimkou je J.S. Bach, který vše důsledně vypisoval). Přípravu je nutné rozdělit na dvě části. V první doporučuji J. Hůlu "Nauka o kontrapunktu", druhý díl. Pomůže vám pochopit koncepci skladeb a harmonicko kontrapunktické vnímání. Další problematika je zdobení. Vyčerpávající studii sepsal Dolmetsch v díle "Hudební umění období baroka". Bohužel naposled byla vydána před více než padesáti lety. Spolehlivě ji najdete v Klementinu v knihovně UK.
S improvizací hudby tohoto období nemám zkušenosti. Skladby bývají velmi důsledně zaznamenány. Skladby pro kytaru mívají charakter koncertních kusů a na rozdíl od staré hudby, která bývá pro kytaru upravována, v tomto období již vznikají kompozice přímo kytaře určené. Spíše tedy přichází v úvahu tzv. volná improvizace.
Šroubované zákony harmonií berou za své. Vrcholem drtivého úderu moderní harmonie je zásada "libovolný trojzvuk může následovat jiný libovolný trojzvuk". Tóniny běžně přecházejí do jiných. Běžná jsou vybočení do příbuzných i vzdálených tónin. Typický je také ostinátní nebo vydržovaný tón, pod nímž se mění pokud možno co nejpřekvapivěji harmonie. Při improvizacích máte tedy relativně volné ruce. Dominantní je účel vaší skladby, vyjádřit hluboké emoce, až manýrovaně (ne však kýčovitě, od toho jsou nekonečné rodinné seriály).
Její rozmanitost a vzájemné prolínání nejen stylů, ale také exotických prvků je příznačné. I při improvizaci je nutné odpovědět si na otázku, koho chci oslovit? V porovnání s umělcem, který improvizuje na barokní téma, má interpret u současné hudby výhodu, že mu nějaký akademik v první řadě nemůže kritizovat "stylovost". Jediným kritériem je estetičnost a přiměřenost Vašich kreací. Improvizace by neměla zastínit hudebnost. Typickým příkladem je špičkový instrumentalista, který chce ukázat co umí, a pak skladba vypadá třeba tak, že mezi každou slokou písně jsou několikaminutová sóla, která skladbu nijak neobohatí. Slouží jen jako prezentace technických dovedností.
| Copyright ©2007 Jaroslav Netušil |