Improvizace

Improvizace je široké téma, které by pro hudebního badatele mohlo být vděčné celoživotní dílo. Jsou v podstatě dva extrémy, jak k improvizaci přistoupit. Jedna je cesta teoretika, který než si dovolí zahrát tón navíc, který není předepsán, tak studuje zákonitosti proč, co, kde, jak zahrát a čím se tento postup řídí, vliv harmonie, doby, kdy skladba vznikla...
Pravým opakem a zároveň typickým příkladem je dítě, prosté znalostí harmonií a hudební nauky, nemá zábrany téma prosté dětské písně obohatit podle sebe. Když sáhne vedle, zkusí jinou cestu. Úplně největší duševní chudáci jsou profesionálové, kteří se prostě bojí improvizovat. Stávají se z nich jen výkonné přehrávače partitur. Paradoxně v minulosti nikdy nebyl přístup k hudbě tak pedantský jako nyní. Naopak největší skladatelé své doby ve svých kompozicích nechávali dostatek prostoru pro fantazii a improvizaci hudebníka.
Toto nepochopení odkazu minulosti je patrno na každém kroku. Je zažitý názor, že improvizace je určená pro zkušené výkonné umělce. Což to platí, pokud máte improvizovat třeba "ve stylu vrcholného baroka". Ale variace na téma nějaké lidové písničky zvládne kdokoli, koho nebaví jen přehrávat... Pro další výklad je nutné věnovat se každému oboru zvlášt. Rozdělení je chronologické a typové. Zcela ignoruji hudbu mimoevropského charakteru, ta bývá ovšem interpretována na kytaru zřídka.

Středověk

Je spíše doménou loutnistů. Pro improvizaci středověku je vhodné naposlouchat dochované skladby. Improvizujte v rámci dané tóniny, vybočení byla velmi výjimečná a měla striktní pravidla. Nejvíce v závěrech skladeb a při obcházení tzv. ďábelského tónu. Typickým vybočením byla tzv. dórská sexta. Nutnost je orientovat se v církevních tóninách, kdy pro dur charakter byl asi nejpoužívanější jonský, lydický a mixolydický modus, pro moll pak aolský a dorský. Improvizace by neměla obsahovat velké skoky a rytmus by měl zachovat charakter skladby.

Renesance

Z hlediska tónin jde o přechod od cíkevních modů k dur/moll tóninám jak je vnímáme v současnosti. Teoretici rozdělili období podle generací holandských skladatelů. Obecně čím mladší generace, tím komplikovanější hudba. Proto při improvizaci renesanční hudby budete muset být poměrně dobře obeznámeni s celou řadou pravidel a zohlednit nejen charakter skladby (taneční, liturgická...), ale také místo a čas kdy dílo vzniklo. Vybočení z tónin a harmonií má striktní zákonitosti. Doporučuji studium knihy od J. Hůly "Nauka o kontrapunktu", první část. Jinou cestou je absolvování některých z řady soustředění zájemců o tuto hudbu.

Baroko

Je přímo stvořené pro improvizace. Také skladatelé období baroka s improvizací počítali a nechávali značný prostor pro interpreta, (typickou výjimkou je J.S. Bach, který vše důsledně vypisoval). Přípravu je nutné rozdělit na dvě části. V první doporučuji J. Hůlu "Nauka o kontrapunktu", druhý díl. Pomůže vám pochopit koncepci skladeb a harmonicko kontrapunktické vnímání. Další problematika je zdobení. Vyčerpávající studii sepsal Dolmetsch v díle "Hudební umění období baroka". Bohužel naposled byla vydána před více než padesáti lety. Spolehlivě ji najdete v Klementinu v knihovně UK.

Klasicismus

S improvizací hudby tohoto období nemám zkušenosti. Skladby bývají velmi důsledně zaznamenány. Skladby pro kytaru mívají charakter koncertních kusů a na rozdíl od staré hudby, která bývá pro kytaru upravována, v tomto období již vznikají kompozice přímo kytaře určené. Spíše tedy přichází v úvahu tzv. volná improvizace.

Romantismus

Šroubované zákony harmonií berou za své. Vrcholem drtivého úderu moderní harmonie je zásada "libovolný trojzvuk může následovat jiný libovolný trojzvuk". Tóniny běžně přecházejí do jiných. Běžná jsou vybočení do příbuzných i vzdálených tónin. Typický je také ostinátní nebo vydržovaný tón, pod nímž se mění pokud možno co nejpřekvapivěji harmonie. Při improvizacích máte tedy relativně volné ruce. Dominantní je účel vaší skladby, vyjádřit hluboké emoce, až manýrovaně (ne však kýčovitě, od toho jsou nekonečné rodinné seriály).

Soudobá hudba

Její rozmanitost a vzájemné prolínání nejen stylů, ale také exotických prvků je příznačné. I při improvizaci je nutné odpovědět si na otázku, koho chci oslovit? V porovnání s umělcem, který improvizuje na barokní téma, má interpret u současné hudby výhodu, že mu nějaký akademik v první řadě nemůže kritizovat "stylovost". Jediným kritériem je estetičnost a přiměřenost Vašich kreací. Improvizace by neměla zastínit hudebnost. Typickým příkladem je špičkový instrumentalista, který chce ukázat co umí, a pak skladba vypadá třeba tak, že mezi každou slokou písně jsou několikaminutová sóla, která skladbu nijak neobohatí. Slouží jen jako prezentace technických dovedností.

Vážná hudba

Záleží jen na vaší představivosti, na fantazii a vkusu. Nejsou žádné mantinely. Jak se ukázalo, můžete dokonce nehrát vůbec a prezentovat ono ticho za váš umělecký záměr... (podle toho také vypadá návštěvnost).

Jazz

Při jazzovém improvizování nemusíte mít nastudováno nic. Záleží, nakolik vám tento žánr vlezl pod kůži. Čím méně talentu, tím víc musíte drilovat harmonie a jazzové tóniny. Ale rozhodně to není nutné, vždyť jazz je hudbou černochů, kteří při jazzových improvizacích rozhodně nepřemýšleli, jaký interval právě hrají. Moderní jazz je opět extrém, obdobně jako moderní vážná hudba. Už jen to, že vznikla tzv. dvanáctistupňová tónina, která obsahuje všechny tóny dost napovídá. Zde si můžete dovolit i postupy, které by tradiční jazzman považoval za nepřijatelné.

Blues

Je velmi příbuzné jazzu, ale více charakterní. Také zde nemusíte znát ani notu, abyste mohli být skvělí instrumentalisté. Pokud nejste výjimečný talent, doporučuji držet se zpočátku pentatonické a šestitónové bluesové tóniny. Ty tvoří základ pro další rozvíjení Vaší hry.

Rock

Některé postupy vycházejí z blues. Nicméně zde se spíše uplatňuje kytara elektrofonická, která nabízí možnosti, které akustická kytara nemůže nabídnout. Povětšinou harmonický základ bývá velmi jednoduchý a jelikož platí "čím jednodušší harmonie, tím méně omezení pro melodické vyjádření", máte volné ruce. Dobrý hráč si časem vytvoří svůj styl, který je zároveň jeho signaturou, podle níž jej neomylně poznáte. Ostatní pak jen vykrádají jejich hroby, obrazně řečeno, a kopírují slavnější vzory.