Ladění, nad to není...

Umět si naladit kytaru je jaksi první, s čím se musí každý hráč poprat hned na začátku. Doba již pokročila a za relativně malý peníz si můžete koupit ladičku elektronickou, přesto je dobře umět si naladit nástroj svépomocí. Důvodů je hned několik. Minimálně by byla ostuda, kdybyste ve společnosti prohlásili, že hrát dneska nemůžete, protože máte vybitou baterii a neumíte si kytaru naladit. Je to současně cvičení vašeho sluchu, kdo "umí" se pozná, když se musíte kytarou doladit k jinému nástroji ... V neposlední řadě i po použití elektronické ladičky je mnohdy potřeba jisté korekce. Při koncertech klasické kytary je dokonce zvykem dolaďovat si nástroj podle tóniny dané skladby. Je pořád třeba mít v povědomí, že temperované ladění je sám o sobě kompromis a hlavně moll souzvuky tím trpí.

Evropské základní ladění je: e, h, g, D, A, E. Několik možností, jak se s laděním poprat, vám nabídnu. Běžně používané odchylky od tohoto standardu :

• podladění E na D (používá se ponejvíc pro skladby v Ddur/moll)
• podladění g na fis (pro interpretaci loutnových tabulatur )
• ladění celého nástroje do G dur (to je ruská specialita)

V době, kdy vás ovšem budou podobné odchylky zajímat, už pro vás nebude ladění problém.

První způsob, jak naladit, je využívání základního tónu předchozí struny. První strunu musíte naladit podle jiného nástroje, kapesní ladičky, v nejhorším odhadem (v odhadu vám mimo váš sluch muže napovědět i napětí struny a jakost tónu). Strunu h pak naladíte využítím toho, že na 5. pražci na struně h zní ton e. Budete tedy ladit, dokud tón prázdné struny e nebude shodný s tónem na pátem pražci struny h. Takto budete pokračovat podle obrázku.

Má to snad jedinou výhodu, že to pochopí každý snadno. Ovšem zásadní nedostatek je, že nepřesnost při ladění se sčítá a drobné odchylky Vás mohou ve finále nemile překvapit. Nedoporučuji.

Druhý způsob je podobný prvnímu. Nicméně tóny, které používáme při porovnávání ladění, jsou pouze na struně e a h, tudíž se nesčítají nepřesnosti. Je vhodný pro začátečníky a pro hrubé ladění hodně rozladěného nástroje.

Třetí možnost vyžaduje schopnost hrát flažolety. Tedy pro začátečníka nepoužitelné. Ovšem je mnohem přesnější než předcházející dva způsoby. Barevně shodné flažolety jsou totožné. Flažoletové ladění používá i řada profesionálů. Tón flažoletu je velmi "konkrétní".

Pro dokonalé doladění nástroje se používá ladění "na akordy". Zahrajete rozklad vybraného akordu a sluchem kontrolujete, zda není potřeba korekce. Více je slyšet nepřesnost hraním moll akordů. U levnějších nástrojů nebo strun je problém, aby nástroj dokonale ladil současně v základní poloze a ve vyšších polohách. Zde platí "za málo peněz málo muziky".
Nejvíce se mi tedy osvědčilo nahrubo ladit podle flažoletů a doladit na moll akordy - používám nejvíce Ami a Dmi (kde na tom záleží, třeba ve studiu, pak základní harmonie skladby, kterou natáčím). .